Dusí prosperitu vysoké daně?

Publié le par remi

J'envoie a Lidové Noviny (l'équivalent tcheque de, disons, Le Figaro), l'article suivant a publier dans la section "opinions" - on verra s'il sera publié. En attendant, le lecteur d'Oh les beaux jours! peut (s'il lit le tcheque) le lire en "premiere"...

Dusí prosperitu vysoké daně ?

V sloupku Úhel pohledu nazvaném «Vysoké daně dusí prosperitu v každé zemi» (LN 17.8.05) se analytik PPF Pavel Kohout zaobírá indexem daňové mizerie (Tax Misery Index) časopisu Forbes. Zatímco autor se snaží ukázat, že vysoké daně dusí prosperitu, je nutno říci, že žebříček nelze v žádném případě považovat za měřítko blahobytu a prosperity (je pouze měřítkem – a to dokonce ne nejlepším, jak podotýká sám autor – daňové zátěže). Teze analytika PPF se jeví jen jako směs neoliberálních předsudků nepoložená fakty.

Jak chápat tvrzení, že daňová zátěž dusí prosperitu, když Francie (č.1 na žebříčku nejvyšších daňových sazeb) je jedna z nejvyspělejších a nejbohatších zemí světa? Totéž platí i pro příčky č. 3, 4, 5 a 6 - Belgii, Švédsko, Itálii a Rakousko. Pokud Pavel Kohout tvrdí, že francouzské hospodářství zaostává a že jeho růst omezují vysoké daně, jak vysvětlit, že druhé místo indexu obsadila Čína, nejrychleji rostoucí ekonomika světa, která se snaží ze všech sil zmírnit dynamiku růstu HDP a potlačit inflační tlaky? Autor si je vědom paradoxu a vysvětluje ho faktem, že Čína «ve skutečnosti» nemá tak vysokou daňovou zátěž, jak uvádí indexu, a opakuje své osobní přesvědčení bez dalších argumentů: «Vysoké daně brzdí hospodarský růst všude».

 

Naopak je třeba přiznat, že žebříček daňové mizerie sám o sobě neměří nic jiného než daňovou zátěž a nemá nic společného s hospodářskou úrovní a s růstem HDP. Problém nespočívá v tom, zda je daňová zátěž vysoká či nízká, ale jsou-li tyto daně spravedlivě a efektivně používány. Ilustrujme si jej na dvou příkladech. Představme si, že vláda potřebuje drasticky snížit daňovou zátěž a odpovídajícím způsobem redukovat veřejné výdaje. Rozhodne se proto škrtnout dvě největší položky rozpočtu: školství (rodiče budou napříště sami financovat vzdělání svých dětí – ostatně není fér, aby za něj platily bezděté páry) a sociální a zdravotní výdaje. Zároveň se zruší sociální a zdravotní platby strhávané zaměstancům i zaměstnavatelům a je na každém jedinci, aby si sám hradil zdravotní péči, důchodové pojiíštění a pojistil si proti jiným sociálním rizikům.

Školství. Většina rodičů bude vahat si asi rozmyslí, zda bude platit např. 30.000 Kč měsíčně školného po dobu 5 let na to, aby se dcera nebo syn získali titul inženýra. Banka nepůjčí nadanému studentovi z chudé rodiny bez patřičné záruky. Inženýrů pomalu ubývá; výzkum a vývoj ztrácí dech; růst HDP se zpomaluje; pokulhává též konkurenceschopnost země a nakonec i blahobyt... Není divu, že nejchudší země světa se v indexu daňové zátěže časopisu Forbes převážně umístily na nízkých pozicích.

Zdravotnictví. Ministerstvo zdravotnictví je zrušeno a nemocnice přejdou do rukou soukromých firem nebo sdružení lékařů; cena léků už není určována státem, ale volným trhem; čtvrtina zaměstnanců finančních úřadů, kteři se živli výběrem sociálních a zdravotních odvodů, je propuštěna; VZP je privatizována a roste konkurence ze strany jiných zdravotních pojišťoven. Všechny možná pracují efektivněji než bývalý faktický monopol, ale jejich akcionáři žádají zisk a dividendy. Lékaři si ihned zvyšují mzdy a ceny zákroků. Rovněž farmaceutické firmy šroubují ceny léků vzhůru. Každý zaměstnavatel a každý občan musí uzavřít složité smlouvy s pojišťovnami.Podobný stav nacházíme v zemi pana Forbese, která je tak dobře « nízko » umístněná v indexu daňové mizerie (šesté místo zdola). S jakými výsledky? Spojené státy americké utrácejí vyšší podíl HDP na zdravotnictví než Francie a vykazují nižší délku života. Tomu říkám «mizerný» výsledek.

Nemůžeme prohlásit, že vysoké daně dusí prosperitu v každé zemi. Toto tvrzení je ideologický náboj a pochází, připomeňme, z pera analytika skupiny PPF, jejíž Česká pojišťovna by mohla mít obrovský prospěch z přechodu na liberalnější systém à la Forbes. Stát vykonává ne všechny činnosti optimálně, ale některé funkce plní lépe než soukromý sektor a na ty potřebuje finanční zdroj, daň. Místo abychom si dělali hlavu z toho, kolik platíme státu (je jednoduché říct «chceme platit méně!»), je třeba zkoumat, jak dobře (nebo špatně) daně utrácí a zda by to mohl dělat lépe soukromý sektor. Taková analýza je však daleko obtížnější stěží se dá shrnout do jednoho článku.

 

Remi D.
finanční ředitel LLP Group – profesor Prague College

Publié dans Homo oeconomicus

Pour être informé des derniers articles, inscrivez vous :
Commenter cet article